Všichni na to serou... i já

13. červenec 2017 | 10.01 |

Vážení čtenáři (tedy za předpokladu, že mi nějací zbyli...),

ani nevím, jestli se mám za nezvykle dlouhé zpoždění omluvit. Asi by to nebylo úplně od věci, tudíž se tímto omlouvám. Ach jo. Jak začít? Je to složitější, než jsem si myslela. Ale snad to nějak vymyslím.

Nevím, jestli to je vina mého tlejícího mozku, který není schopen (je totiž z práce zcela vyklikán) vyplodit cokoliv kloudného, a nebo se mi příčí po celém dni (co dni, týdnu) civění do monitoru zapínat počítač. Věřte tomu, že opravdu nemám sílu na zapínání počítače a civění do mobilu (nutno podotknout, že nemám ani smartphone). A je to tak lepší. Je mi příjemnější osvobodit se od blbostí, které používám v práci. Doma mě u počítače zkrátka sedět neuvidíte. A myslím, že to je celý problém. Prostě na to nemám čas, sílu a ani náladu.

Myslím, že to chce něco k poslechu (geniální album a kapela... nebýt pánů z DP, v práci by mi asi hráblo).

Možná vás napadá otázka (když už nyní víte, že se v podstatě nedotknu počítače), co bude s blogem. Ráda bych k vám byla upřímná, ale věřte tomu, že sama nevím. Mohu ho nechat stát, jednou za uherský rok zveřejňovat kraviny, ze kterých se nikdo nic nedozví a nebo ho smazat, uvolnit tím místo na internetu a tím dát příležitost zase někomu jinému.

Zatím se rozhoduji pro první variantu s tím, že nevím, kdy se dočkáte dalšího příspěvku. A jaký ten příspěvek asi bude, je vám nejspíše jasné už teď. Má to potom cenu? Já vím, že od té doby, co chodím do práce, to stojí za prd, ale obávám se, že by to tak bylo dalších čtyřicet let... 

Ani tentokrát vás neošidím o postřeh z práce. V podstatě nic nového. Za poslední půlrok podalo výpověď šest lidí a jako náhradu paní šéfová dosud nesehnala jediného člověka. Až přijde s tím, že tam budeme zůstávat přesčas, řeknu jí něco, co si za rámeček nedá. Jinak je mi asi všechno jedno. Momentálně mám dovolenou (dokonce i přes to, že mám dovolenou, se po mně šéfová shání a otravuje s nějakou videokonferencí, bože!) a dokonce jsem byla i pryč. Lužické hory jsem si velmi užila, s vypnutým telefonem to bylo o to příjemnější. Výlety, příroda, nádherní tvorové jako z jiné planety (vygůglete si třeba páskovce kroužkovaného) na každodenním pořádku. Škoda, že to tak rychle uteklo.

lužické hory

Nyní mám namířeno do knihovny, proto to už nebudu zdržovat. Mějte se krásně.

Č.

Zpět na hlavní stranu blogu

 

Komentáře