Poznání.

5. září 2014 | 22.09 | rubrika: Zbytečný člověk

Proč existují ty idiotské telefony? A proč někdo, o kom si myslíte, že je normální, vypustí z huby něco tak otřesného? Škoda slov. Už nikdy se nebudu ptát proč. Rovnou se půjdu zahrabat.

čb

Dobrou noc.

Nic nebude!

25. srpen 2014 | 18.51 | rubrika: Zbytečný člověk

Aneb jak se mi v posledních dnech daří.

Budu stručná.

12. srpna mi dali najevo, že jsem zřejmě zbytečná a nepotřebná. Je svým způsobem uklidňující, když si to člověk o sobě celou dobu myslí a poté mu to kulantně naznačí i někdo druhý. Vlastně i někdo třetí. Řeč není o nikom jiném, než o vlastním bratrovi. Ale na tom nesejde. Zkrátka je tomu tak.

O osm dní později mi napsal "můj milovaný P.", že ho "matka" vyhodila a že až přijedu, on už tam nebude. Možná si (ne)dokážete představit, jak mi v tu chvíli bylo. A jak mi je vlastně doteď. Odepsala jsem mu, že bez něho to tam nebude mít smysl. A myslela jsem to upřímně. Budu muset více utíkat. Poté to bude třeba lepší, i když mi to bude vyčítáno.

Nic naplat. So ist das Leben.

Doufám, že alespoň Stahlmann budou. A nebo alespoň Schramm. Zřejmě jediná možnost, jak si vybít energii. A zlost. Man muss doch abhauen!

Č.

žádné komentáře | přidat komentář

Vše je naruby aneb hurá do Dojčlandu!

12. srpen 2014 | 15.42 | rubrika: Zbytečný člověk

Milý čtenáři,


krátce si představ, že jsi nezaměstnaný. Žiješ ve městě o cirka 70 000 obyvatelích. Vystudoval jsi obor "Knihkupectví", složil maturitní zkoušku a přihlásil ses do výběrového řízení na pracovní místo, na které požadují SŠ / VŠ vzdělání knihovnického směru.

Po třech týdnech od odevzdání životopisu a podkladů k němu ti přijde dnes dvacet minut před polednem tento e-mail.

"Vážěná paní Čartkovova,

děkujeme Vám za Váš zájem o nabízené pozice ve ... (název oné instituce) ... . Bohužel Vám musíme oznámit, že jste na uvedené pozice nebyla vybrána."

Slza neukápla. Spíše jsem vzteky mlátila pěstí do všeho, co mi stálo v cestě. Ne, nemrzí mě fakt, že mě nepřijali, ale sere, ano, přímo mě SERE to, že nebyli schopni mě ani pozvat na pohovor , aby zjistili, jaký jsem vůbec člověk. Obor "Knihkupectví" jsem nevystudovala pro srandu králíkům. Nyní však zjišťuji, že nemá žádnou cenu. A to ani v knihovně. Je mi smutno.

8. září se vracím do Hamburku. "Útrojko", těš se!


Č.

Zmatek

19. květen 2014 | 22.33 | rubrika: Zbytečný člověk

Není Freundin jako Freundin. Ve zkratce: přítelkyně není přítelkyně, nýbrž kamarádka. Ist egal. Ničemu jsem tím nepomohla a řeči rodinných příslušníků, kteří jsou téměř sedm set kilometrů daleko, mě zraňují o to víc. Ať už jdou všichni do háje. Mám všech akorát tak dost.

Ruka zmodrala, a já mám sto chutí se do ní zakousnout znovu. A o to s větším apetitem. A nebo se rovnou krapet máznout žiletkou. Nikdy jsem to nedělala a vždy odsuzovala, ale najednou mám pocit, že by mi to ulevilo. Je mi na zvracení. Ne z dění v Hamburku, nýbrž z dění doma. Nemám chuť tam již více volat. Nemám chuť s nikým mluvit. NICHT MEHR. Protože to, co dokáží vypustit z huby, je... donebevolající. Tolik si protiřečí! A já jsem tak hloupá, že si ty jejich řeči beru stále k srdci. Už dávno jsem si mohla zvyknout. Vždyť je to pořád dokola! Už by mě to ani nemuselo tolik překvapovat. Ale vždycky TO BOLÍ. Bolí to. Bolí zejména představa, že bych už neměla mít žádné "doma".

"Das tut immer weh, wenn sie das sagt..."
"Das glaub' ich dir..."

Nemohla jsem mu říci, o co šlo. Ani nikomu jinému to nemohu říci. Musím to v sobě dusit.

Zní to neuvěřitelně, ale dnes jsem si v trafice koupila cigarety (čokoláda totiž přestává zabírat...). Jedna jediná přeměnila smutek ve vztek. A to už vůbec není dobré.


Nemohu volat domů. Nemohu. Co bych si vyslechla příště? Beztak je to vždycky hrozně obtěžuje, když se mnou "musí" hovořit. Umím to poznat docela jednoduše.

"Co zas chceš? Furt votravuješ, že chceš volat a pak meleš furt to samý dokola!"
Neboj, máti, už to nebude tak časté. Máš pravdu. A tím to pro mě skončilo.


Přece jen mám i lepší zprávy. "Doma" v Hamburku se to změnilo. K lepšímu. Paní již není tolik ve stresu kvůli práci, tudíž není tak "zrychlená" a téměř mi nevyráží zuby při otevírání popelnice. Doufám, že jsem to nezakřikla. Pro jistotu zaklepávám. A zítra jsem tu s dětmi sama.



Píši to sice už asi potřetí za sebou, ale doufám, že příště to bude o trochu lepší. A vy se mějte, pokud možno, lépe než já.


Z Hamburku zdraví Čartkovova