Tak. A co bude dál?

Vážení a milí návštěvníci tohoto blogu (ať už jste sem zabloudili náhodou či nikoliv),
 

rozhodla jsem se, že to tu dám trochu dohromady. Asi bych měla říct, že je mi líto blog mazat, zvláště pak  vybrané články, které by určitě ještě mohly někoho oslovit (ať už se jedná o inspiraci v DIY nebo rozšíření obzorů ohledně v našich končinách méně známých něměckých osobností). Jen s naprostou jistotou vím, že v jeho psaní již nebudu pokračovat. Myslím, že by bylo fér tu po sobě nechat alespoň právě ty články, které mají nějaký smysl. Na mé stěžování, nasírání se a tlachání o debilní práci beztak není nikdo zvědavý. Tím jsem si naprosto jistá. A ani se tomu nedivím. Když jsem to po sobě četla, samotné mi ze sebe bylo na nic.

Když jsem si tak náhodně pročítala staré články, musím říct, že jsem se příjemně pobavila. Je tolik věcí (nad kterými bych dnes jen pokrčila rameny), které mě tenkrát dokázaly naštvat k nepříčetnosti a téměř způsobit prasknutí cévky... je tolik věcí, kvůli kterým jsem se trápila, ačkoliv vím, že se s nimi nedá nic dělat. Nevím. Asi jsem dospěla. Asi se ze mě stal flegmatik a člověk, který nic neřeší, člověk, který řeší jen sebe a své problémy, které asi nikdy nepovažuje za dost vážné na to, aby mu kvůli nim za každou cenu musela prasknout cévka. Jakkoliv to zní absurdně nebo sobecky, musím upřímně říct, že nikdy jsem se necítila svobodněji než teď a tady s tímto přístupem k životu.
Proč bych měla řešit politiku, proč bych měla sledovat televizní zpravodajství se samými negativními informacemi a proč bych měla nadávat jako špaček kvůli tomu, že má vlak deset minut zpoždění? Stojí mě to spoustu energie. A já vím, že tu energii chci věnovat smysluplným věcem. Než přijede zpožděný vlak, otevřu si knížku, místo debilních zpráv, kde nás moderátoři častují neupřímnými posmutnělými až tragickými výrazy a ještě horšími informacemi, si zahraji na kytaru (učinila jsem jednou z nejlepších rozhodnutí a tu elektrickou jsem si nechala opravit) nebo si zajdu na trénink. Proč? Protože právě v tom nacházím smysl. Byla by škoda promrhat život tím, že bych si po příchodu z práce zapnula televizi, jak s oblibou činí ostatní. Když už, tak jen kvůli dobrému filmu nebo dokumentu.
Nevím, co ze mě udělalo takového v jistém smyslu ignoranta. Možná ta práce. Už jsou to neuvěřitelné tři roky, co v ní jsem. Je to pruda a jednotvárnost, ale na druhou stranu klid a úplně čistá hlava (někdy až moc, někdy přímo vyklikaná...ha ha). Je to ale pořád lepší, něž někde dělat přesčasy, nevědět, kde mi hlava stojí a ještě se nechat jebat od debilního, nevděčného šéfa. Možná právě té práci vděčím za ten přístup k životu, který je asi ten nejlepší možný. Neřešit píčoviny a starat se o to, aby život nebyl promrhán. Některé staré články, které jsem si z nostalgie přečetla, mě utvrdily v názoru, že jsem brala všechno hrozně vážně. Ale proč? Proč jsem měla zkažený celý den kvůli nepříjemné babě na poště a ještě jsem o ní psala na blog? Ach jo.

Je dost možné, že dneska už by mi vážně nedělalo žádný problém ji rovnou poslat tam, kam slunce nesvítí. Proč jsem byla nakrknutá kvůli maturantům, kteří složili maturitu, aniž by přečetli jedinou knihu na seznamu četby? Proč? Teď je mi to vlastně jedno. Vím, že s tím nic neudělám. Takhle to prostě chodí, tak to prostě je. Já se jim mohu akorát tak vysmát za to, že se narozdíl ode mě dobrovolně ochudili o krásné zážitky z četby dvaceti jedinečných titulů a místo toho zcela bezpředmětně ten rádoby ušetřený čas protlachali na fejsbuku. Co ty důry ze třídy, které všem znechutily maturiťák? Ani nevím, kde je jim konec. Od maturity jsem je neviděla a nemám o nich žádné zprávy. Páni politici? Proč bych se měla rozčilovat, proč bych je měla nenávidět? Však dobře vím, že dělají ostudu a shazují jen sami sebe. A bratr, který se ke mně choval jak k onuci? Hm, tak ten se potrestal sám tím... nebo takhle: toho potrestalo to, co si nastěhoval domů.

A možná proto, možná právě proto už není dál o čem psát. Vidíte? Pročistila jsem to tu. Uvolnila jsem místo na intermetu. Depresivní, sžíravé, naštvané, žárlivé a NAPROSTO NICNEŘĺKAJĺCĺ články jsou pryč. Nechala jsem jen ty, které mohou ještě něčím posloužit. 

Co ještě tak mohu na závěř říct? Nic podstatného. Jen pár slov. Užívejte si života, neřešte a neprožívejte hlouposti (třeba právě tu politiku), prožívejte a užívejte si krásné věci (já si třeba teď užiju tu písničku dole) a nestěžujte s na věci, ve kteých o nic nejde (třeba právě na ten zpožděný vlak). Je dost možné, ze se pak budete cítit o něco líp. A hlavně se nezapomeňte smát!

Je ale možné, že se ještě někdy časem ozvu. Ale co já, sakra... mě by hlavně zajímalo, jak se máte vy. Tak koukejte něco napsat.

Mějte s krásně. Naposledy (alespoň na nějakou chvíli) s pozdravem

Čartkovova