Vážení pozůstalí,

nevím, co mě to popadlo. Byl to naprosto spontánní nápad. Rozhodla jsem se, že dám o sobě vědět. Název článku berte s rezervou. Asi tak nějak to zní, když se k životu probere mrtvák (ha ha, vy, kteří jste se, stejně jako já, zbláznili do komiksu The Walking Dead, jste doma).
Co bych tak mohla napsat, když už jsem se rozhodla, že vstanu z mrtvých? Věřte, že není moc co psát. Můj život se ubírá stále stejným směrem. Pořád mám všechno těžce na háku. I to, že jsem definitivně zpřetrhala vztahy s bratrem, který si nechal dokonale vymýt mozek od své vychcané partnerky, díky které to všechno vlastně takhle dopadlo. Nechce se mi o tom moc mluvit, ty vztahy byly na bodu mrazu dlouhá léta a nyní konečně přišla úleva. Nevím, jestli mi to má být líto. Necítím nic. Je to jeho volba. On se rozhodl pro ní na úkor své vlastní rodiny a "jeho" (ha, spíše její...) názor zřejmě nikdo nezvrátí. Ale já, salámista, říkám: "A co? Život jde dál. Můj problém to není."
S tím souvisí i další věc. Tak moc jsem si zvykla na svůj single život, že bych ho za nic na světě nevyměnila. Stačí si jen představit, jaké peklíčko musí mí doma bratr. Brrrrr. Já jsem vysmátá. Nikdo si nedovede představit ten klid, který mám. Nikdo na mě nečeká, nikdo po mně nic nechce, nikdo mě neprudí, nikdo mě nebuzeruje, že kvůli mému hraní na kytaru neslyší televizi (nedej bože, že by dávali fotbal!), nikdo mi tu nesmrká do umyvadla, nikdo tu po sobě nenechává zaprasené nádobí ve dřezu, které by jen čekalo na to, až ho umeju (bohužel, myčku nádobí nemám, tato vymoženost se ke mně domů ještě nedostala).

Řeším víceméně sebe a svůj život. Možná vás překvapí, že jsem po čtyřech letech změnila zaměstnání. Je fajn, že už je pryč všechna ta přetvářka bývalé paní vedoucí a její téměř proslulá vlastnost oceňování nemakačenek, kteří sice dělají hovno, ale hlavně, že jí lezou do prdele. Protože to se v bývalé práci cenilo nejvíc. Věřte tomu, že už mi z toho začínalo být fyzicky zle.
Takže tak. Nová práce. Ale nemohu si stěžovat. Jsem ráda, že jsem změnila působiště. Mám pocit, že mi to jen prospělo. Jen ty spoje domů stojí za prd.

A taky jsem si v létě udělala radost a zajela s s kamarádkou a bývalou kolegyní M. na fesťáček. Mám na něj samé krásné vzpomínky a suvenýr od pana kytaristy. To je podle mého názoru dovolená, né nějaké válení u moře.
Tím radost nekončí. Také jsem si pořídila novou kytaru. Černé Flying V. Žádná hitparáda to není, nésú milionář, ale jsem spokojená. Na takové to domácí hraní je to parádní kytarka. Sousedy dovede vytočit dokonale (ha, já cynik!).
Radost mi dělají i tréninky, stále chodím mlátit a nemám v plánu s tím přestat. Škoda, že nyní nemám kvůli nové práci tolik času jako dřív, ale věřím tomu, že po zkušební době se to srovná a já si své odchody z práce budu lépe plánovat. Ano, řeknu to na plnou hubu: po zkušební době už to budu mít víceméně na háku. Jestli tu zkušebku ovšem přežiju...

Ale aby to nebyly jen radosti, tak nyní řeším i jednu starost, i když si říkám, co je to vlastně za starost... budu muset vymyslet vytápění bytu a s tím samozřejmě i elektřinu. Jedna fáze? Tři fáze? Jistič...? Ale to má ještě čas. Nicméně není od věci si to dobře promyslet, naplánovat a poptat se na ČEZu. Možností se nabízí více. Jista si můžu být jen tím, že zadarmo to nebude. Škoda, že nemám žáného oslíčka, který by se otřásl. Budu se muset spokojit jen s rozbitým prasátkem.

Tak to by bylo asi vše. Vidíte, že se nic nezměnilo? V životě pracujících prostě moc vzrůša není. A jak se máte vy?

Po déle než roce vás zdraví živá mrtvá

Čartkovova

Vážení a milí návštěvníci tohoto blogu (ať už jste sem zabloudili náhodou či nikoliv),
 

rozhodla jsem se, že to tu dám trochu dohromady. Asi bych měla říct, že je mi líto blog mazat, zvláště pak  vybrané články, které by určitě ještě mohly někoho oslovit (ať už se jedná o inspiraci v DIY nebo rozšíření obzorů ohledně v našich končinách méně známých něměckých osobností). Jen s naprostou jistotou vím, že v jeho psaní již nebudu pokračovat. Myslím, že by bylo fér tu po sobě nechat alespoň právě ty články, které mají nějaký smysl. Na mé stěžování, nasírání se a tlachání o debilní práci beztak není nikdo zvědavý. Tím jsem si naprosto jistá. A ani se tomu nedivím. Když jsem to po sobě četla, samotné mi ze sebe bylo na nic.

Když jsem si tak náhodně pročítala staré články, musím říct, že jsem se příjemně pobavila. Je tolik věcí (nad kterými bych dnes jen pokrčila rameny), které mě tenkrát dokázaly naštvat k nepříčetnosti a téměř způsobit prasknutí cévky... je tolik věcí, kvůli kterým jsem se trápila, ačkoliv vím, že se s nimi nedá nic dělat. Nevím. Asi jsem dospěla. Asi se ze mě stal flegmatik a člověk, který nic neřeší, člověk, který řeší jen sebe a své problémy, které asi nikdy nepovažuje za dost vážné na to, aby mu kvůli nim za každou cenu musela prasknout cévka. Jakkoliv to zní absurdně nebo sobecky, musím upřímně říct, že nikdy jsem se necítila svobodněji než teď a tady s tímto přístupem k životu.
Proč bych měla řešit politiku, proč bych měla sledovat televizní zpravodajství se samými negativními informacemi a proč bych měla nadávat jako špaček kvůli tomu, že má vlak deset minut zpoždění? Stojí mě to spoustu energie. A já vím, že tu energii chci věnovat smysluplným věcem. Než přijede zpožděný vlak, otevřu si knížku, místo debilních zpráv, kde nás moderátoři častují neupřímnými posmutnělými až tragickými výrazy a ještě horšími informacemi, si zahraji na kytaru (učinila jsem jednou z nejlepších rozhodnutí a tu elektrickou jsem si nechala opravit) nebo si zajdu na trénink. Proč? Protože právě v tom nacházím smysl. Byla by škoda promrhat život tím, že bych si po příchodu z práce zapnula televizi, jak s oblibou činí ostatní. Když už, tak jen kvůli dobrému filmu nebo dokumentu.
Nevím, co ze mě udělalo takového v jistém smyslu ignoranta. Možná ta práce. Už jsou to neuvěřitelné tři roky, co v ní jsem. Je to pruda a jednotvárnost, ale na druhou stranu klid a úplně čistá hlava (někdy až moc, někdy přímo vyklikaná...ha ha). Je to ale pořád lepší, něž někde dělat přesčasy, nevědět, kde mi hlava stojí a ještě se nechat jebat od debilního, nevděčného šéfa. Možná právě té práci vděčím za ten přístup k životu, který je asi ten nejlepší možný. Neřešit píčoviny a starat se o to, aby život nebyl promrhán. Některé staré články, které jsem si z nostalgie přečetla, mě utvrdily v názoru, že jsem brala všechno hrozně vážně. Ale proč? Proč jsem měla zkažený celý den kvůli nepříjemné babě na poště a ještě jsem o ní psala na blog? Ach jo. Je dost možné, že dneska už by mi vážně nedělalo žádný problém ji rovnou poslat tam, kam slunce nesvítí. Proč jsem byla nakrknutá kvůli maturantům, kteří složili maturitu, aniž by přečetli jedinou knihu na seznamu četby? Proč? Teď je mi to vlastně jedno. Vím, že s tím nic neudělám. Takhle to prostě chodí, tak to prostě je. Já se jim mohu akorát tak vysmát za to, že se narozdíl ode mě dobrovolně ochudili o krásné zážitky z četby dvaceti jedinečných titulů a místo toho zcela bezpředmětně ten rádoby ušetřený čas protlachali na fejsbuku. Co ty důry ze třídy, které všem znechutily maturiťák? Ani nevím, kde je jim konec. Od maturity jsem je neviděla a nemám o nich žádné zprávy. Páni politici? Proč bych se měla rozčilovat, proč bych je měla nenávidět? Však dobře vím, že dělají ostudu a shazují jen sami sebe. A bratr, který se ke mně choval jak k onuci? Hm, tak ten se potrestal sám tím... nebo takhle: toho potrestalo to, co si nastěhoval domů.

A možná proto, možná právě proto už není dál o čem psát. Vidíte? Pročistila jsem to tu. Uvolnila jsem místo na intermetu. Depresivní, sžíravé, naštvané, žárlivé a NAPROSTO NICNEŘĺKAJĺCĺ články jsou pryč. Nechala jsem jen ty, které mohou ještě něčím posloužit. 

Co ještě tak mohu na závěř říct? Nic podstatného. Jen pár slov. Užívejte si života, neřešte a neprožívejte hlouposti (třeba právě tu politiku), prožívejte a užívejte si krásné věci (já si třeba teď užiju tu písničku dole) a nestěžujte s na věci, ve kteých o nic nejde (třeba právě na ten zpožděný vlak). Je dost možné, ze se pak budete cítit o něco líp. A hlavně se nezapomeňte smát!

Je ale možné, že se ještě někdy časem ozvu. Ale co já, sakra... mě by hlavně zajímalo, jak se máte vy. Tak koukejte něco napsat.

Mějte s krásně. Naposledy (alespoň na nějakou chvíli) s pozdravem

Čartkovova

Ačkoliv jsem člověk tvořivý, rubriku "DIY", jak jsem si všimla, velmi zanedbávám. Poslední článek se v této rubrice objevil v březnu loňského roku (!). Za tu dobu jsem toho stihla vyrobit vcelku dost, ať už pro sebe, své přátele či na zakázku přes Vinted.

Článkem jsem se krapet inspirovala u Šukatérky, díky které mi docvaklo, že jsem dlouho nic ze své tvorby nezveřejnila.

Rozhodla jsem se tedy "oprášit" tuto rubriku ještě před tím, než nastoupím do práce, protože poté bych už zřejmě neměla tolik času...

Poměrně nedávno jsem ukořistila ve slevě pěknou kratší sukni (i s kapsami!), která se mi však zdála taková... obyčejná. Zapomněla jsem ji vyfotit před úpravou, což asi nevadí, protože na ní nebylo nic zvláštního. Úprava zabrala asi hodinku a půl, zužitkovala jsem při ní zbytek staré široké krajky, saténovou stužku a kovové polokroužky. Dopadlo to takto: