Předem bych ráda upozornila možné rýpaly, že tento článek není psán s úmyslem útočit na jedince, kteří se řídí módními trendy a kteří nemohou vystát pouhé pomyšlení na to, že by se měli obléct do něčeho, co již vyšlo z "módy". Ať se každý obléká, jak sám uzná za vhodné. Nemám potřebu urážet někoho podle způsobu oblékání, i když se mi nemusí dvakrát zamlouvat. Často vídám osoby, které jsou si podobné jako vejce vejci, které nemají špetku fantazie a přesto o sobě tvrdí, jak jsou originální. Bohužel, právě takoví jedinci mají často tendence urážet osoby, které se něčím odlišují. Abych byla upřímná, je mi to už jedno. Kdybych měla řešit každou hloupou poznámku, kterou kdejaký primitiv na ulici utrousí, asi bych neměla na nic jiného čas.

Proč jsem se tedy rozhodla napsat tento článek? Chtěla bych říci konfekci NE. Nahlas. A nejen to. Především bych ráda pokukázala na "kvalitu" některých konfekčních výrobků.

Není to tak dávno, co jsem si uvědomila, že se nám doma hromadí skleněné svícny po vypálených svíčkách z Ikei. Byla by škoda je vyhodit, neboť jsou doopravdy skleněné (žádná náhražka se, věřte, tentokráte nekoná). Co tedy s nimi? Jako sklenice na pití nepřichází v úvahu, neboť těch máme habaděj a police je tak jako tak již přeplněná.

Nemusela jsem dlouho přemýšlet nad tím, jak je zužitkovat. Svícen s čajovou svíčkou na stole nezabere tolik místa a když se povede, nevypadá zase tak špatně... Tudíž si sklenice, dá se říct, zachovaly svůj původní účel.

Řekla jsem si, že za pokus to určitě stojí, a protože mě baví tvořit všelijaké blbiny, naběhla jsem do výtvarných potřeb a koupila si dvě kontury na sklo černé a stříbrné barvy. 

Nesnesitelné vedro mi nedovoluje nic dělat; učit se je zhola nemožné, fyzická činnost (pokud si tedy nechci uhnat infarkt) rovněž. Vysedávat u počítače si však ještě dovolit mohu. A abych neztrácela čas, rozhodla jsem se napsat slibovaný článek o mých výtvorech.

Po dlouhé době jsem si opět připravila šicí stroj a ušila pár věcí, které jsem měla v plánu. Zužitkovala jsem zbytky krajek a síťovin, které mi bylo líto vyhodit. Jak víte, vždy je mi líto vyhodit věci, které se dají ještě na něco využít, i když druzí mají mnohdy opačný názor (matka by roztrhlé silonky vyhodila, já bych si z nich udělala "tričko"; a s dalšími zdánlivě zničenými a nepotřebnými věcmi je to úplně stejné). Inu, stačí tedy jen trocha fantazie a šikovnosti a člověk se hned může pustit do práce.

Jako první jsem ze zbytků síťované látky, kterou jsem před léty zakoupila v Praze s obrovskou slevou, ušila triko. Jelikož ve skutečnosti dobře šít neumím a šicí stroj se mi dostal do rukou jen náhodou, střih není nijak dokonalý (tak dobře, trochu jsem improvizovala). S výsledkem jsem i přesto celkem spokojena. Triko se dá krásně kombinovat a vypadá dobře i přes bílé triko s potiskem.